Vedení pohledu.

Dívejme se a mysleme daleko dopředu. Včas se tak připravíme na situaci, která se děje na horizontu. Svítí v dálce na dálnici všem brzdová světla? Nejede v protisměru na rušné silnici už dlouho žádné auto? To všechno může signalizovat, že se v místech, kam dojedeme za minutku, něco děje. Čtěme tak dění na silnici a přizpůsobme tomu svou rychlost. Pojedeme potom plynuleji a efektivněji. Při dynamické jízdě se snažme odhadovat profil silnice a zatáček, jak daleko dovedeme. Nečekejme, až se před námi otevře nová zatáčka, přizpůsobme stopu v první zatáčce tak, abysme ideálně vjeli do zatáčky další a tak dále. Sklon a zakřivení silnice snadno poznáme pomocí orientačních bodů, jako jsou stromy a sloupy.

Nenadálá situace potká každého, proto na ni buďme připraveni. Ať už se jedná o auto, které vyjede do protisměru, zvěř nebo třeba díra v silnici, hledejme neustále možná místa k úniku. Je přece lepší vyjet s autem ze silnice do rovného pole, než se čelně srazit s protijedoucím vozem.

Zvláště pozorně si promysleme „plán B“, když se blížíme ke křižovatce z hlavní silnice. Nikdy se nelze spoléhat na to, že přednost dostaneme. Když budeme připraveni, můžeme případnému střetu zabránit. Toto platí hlavně pro motorkáře, protože ti se na přednost spoléhat nemůžou vůbec.

Co se děje metr před autem, nás zajímat nemusí, protože s tím už stejně nic neuděláMe. Pokud totiž budeme pohledem i myšlením napřed, dění pár metrů před sebou budeme znát dlouho dopředu. Situaci před autem stejně vnímáme automaticky, neboť ji vždy máme v zorném poli. Buďme proto neustále očima daleko vpředu a netěkejme s nimi z levého okraje kapoty na pravý. Koukat těsně před auto má smysl jen tehdy, když se snažíme s off-roadem projet velmi náročný terén, ale to jedeme velmi pomalu.

KAM KOUKÁŠ, TAM JEDEŠ.

Docela často se stává, že řidič, který se snaží projet zatáčku, se upne zrakem na její apex a není schopen se od něj odpoutat. Přestane tak vnímat silnici před sebou a vlastně vůbec neví, jak vypadá výjezd ze zatáčky a situace za zatáčkou, jen aby trefil přesně ten apex. Vrchol zatáčky si ale řidiči často zvolí příliš brzy, takže si zatáčku jako by narovnají. Výsledkem je pak vyšší rychlost průjezdu a nutnost korigovat směr a dotáčet (někdy i dokonce brzdit) auto daleko za apexem, aby nevyjelo do protisměru. A tady se celý problém ještě prohlubuje, protože řidič pak začne hledět těsně před auto, aby se ujistil, jestli už nepřejel dělící čáru na silnici. Když se pak v takovém místě objeví protijedoucí auto, o kterém řidič, který civí metr před kapotu, neví, vzniká další nebezpečí, že řidič upne zrak na toto auto. Pohled musí směřovat dál a pryč ze zatáčky, nesmí se přenést na nenadálou překážku. Najděme si únikovou cestu a tlačme zrak tam, kam chceme jet, přesouvejme vědomě pohled dál od překážky. Tím, že se upřeme na nežádoucí předmět uprostřed silnice (spadlý strom, jelen, opilý cyklista), ho pravděpodobně trefíte „na komoru“. Tento fenomén, kdy se naše oči leknutím upřou na nebezpečí, se nazývá: Fixace na překážku. Protože krizová situace přichází z nenadání, člověk se jí zpravidla lekne. Každý se tak na vzniklý problém upne a neumí od něj odpoustat zrak. Jenže to je, jako bysme byli v tunelu a namísto světla na konci je právě překážka. Srážka je tak nevyhnutelná. K tomuto problému dochází často. Můžeme ho pozorovat i na sobě, při dlouhé monotónní jízdě po dálnici, kdy se řidič přestane soustředit na dění daleko před sebou a jeho zrak se upne na světla před ním jedoucího auta. Když pak začne toto auto intenzivně brzdit, řidič vidí jen žhnoucí brzdová světla a ten za ním to samé a tak dále a tak dále. Výsledku se pak říká hromadná nehoda a televizní stanice si na tom rády smlsnou. Příčinou tak není, jak se policie snaží tvrdit, jen nedodržení bezpečné vzdálenosti. Příčinou je také fixace pohledu na překážku, v tomto případě na světla a kufr před námi jedoucího auta. Asi nejznámnějším příkladem fixace pohledu na překážku je jeden závodník v Rally Paříž-Dakar. Motorkář se hnal pouští, kde široko daleko nebylo nic než jen písek a písek. A jeden strom. Tento závodník ten jediný strom na tisíci čtevečních kilometrech trefil.

JAK SE FIXACI POHLEDU VYHNOUT.

Přenesu pohled dál a stranou, moje ruce budou pohled následovat a je velmi pravděpodobné, že se překážce vyhnu. Snadno si to můžeme vyzkoušet ve škole smyku, kde se podobně vedení pohledu trénuje na náhodně spouštěných vodních stěnách. Zůstaňme zírat na vodní stěnu a připravme se na důkladné mytí podvozku našeho auta. Když však přesuneme pohled stranou a za překážku, budeme v suchu. Dá se to naučit, stejně jako se naučíme mačkat spojku nebo řadit. Dívejme se přes auto před námi. Pokud přes něj nevidíme, vykoukněme stranou (nemusíme nutně přesahovat půlkou auta do protisměru). Když auto začne například prudce brzdit, my s nějvětší pravděpodobností jen cukneme volantem a auto objedeme, protože náš pohled je již namířen před něj, tedy do míst, kam chceme jet. Když ale bude upřen na jeho brzdová světla, už se mu nevyhneme.

Krom pocitu, že „víme, do čeho jedeme“, bude naše jízda i mnohem plynulejší a klidnější. Zároveň vyšší plynulostí pomůžeme snížit spotřebu paliva, protože budeme lépe číst terén, odhadovat zatáčky a místa, kde je třeba zpomalit. Díky správnému vedení pohledu získáme mnohem lepší přehled o dění na silnici a lépe se připravíme na řešení krizových okamžiků a nenadálých situací.